METAL TOP 100 034/100 Judas Priest – Sad Wings of Destiny

METAL TOP 100

034/100 Judas Priest – Sad Wings of Destiny

Gull - 1976

Když v září 1974 pustili Judas Priest do světa desku s názvem "Rocka Rolla", žádnou velkou díru do světa s ní neudělali. Avšak jedno, vlastně dvě pozitiva vydání této desky přeci jen mělo. Jednak se Priesti díky tomuto albu mohli pyšnit faktem, že debut už do světa poslali a za druhé – měli v kapse nahrávací smlouvu. A tak v listopadu 1975 už s novým bubeníkem Alanem Moorem zamířili do Walesu, do Rockfield Studios, aby započali práce na studiovce číslo 2 a dle mnohých tak učinili zásadní krok mezi kapely, které si mohou do kolonky žánr zapsat prestižní slovní spojení Heavy Metal.

23. března roku 1976 za vedení produkční dvojice Jeffrey Calvert/Max West a pod inženýrským dohledem Chrise Tsangaridese spatřila světlo světa deska "Sad Wings od Destiny". Sabbatovské riffy střídají sekané pasáže a celý kytarový koncept dává světu vědět, že dvojka Tipton/Downing nám ještě ukáže, jak se to dělá. Do toho si Rob Halford s naprostým přehledem střídá klidové polohy se svým charakteristickým ječákem a celou tuhle parádu ze zálohy jistí pánové Hill a "Skip" Moore. Není pak divu, že skladby jako Ripper, či Tyrant vám ještě i po půl století spolehlivě zvýší tep.

Podtrženo, sečteno, Judas Priest za rok a půl vyrostli jak po stránce zvukové a stylové, tak i kompozičně a položili základ k tomu, čím se do budoucna hojně pyšnili – ovlivňování hudebního směřování svých následovníků.

Ian Hill o Sad Wings of Destiny:

"Když Rodger Bain udělal naší první desku, rozhodli jsme se, že toto není směr, kterým bychom chtěli v naší kariéře pokračovat. Proto jsme se dohodli s Maxem Westem a Jeffrey Calvertem. Ti v té době byli se svými produkcemi v Anglii na špici popové hudby.

Tenkrát okupovali špici žebříčků s typicky Jamajskou písní I Want to Go to Barbados a ta "kapela" se jmenovala Typically Tropical. Všichni byli přesvědčeni, že tohle jsou skuteční "černí" muzikanti. Ani náhodou, jeden z nich je Welšan jako poleno a druhý židovský chlapík z Londýna [smích]. Ve studiu byli skvělí a my je použili jako produkční tým. Obal nám udělal chlápek jménem Patrick Woodruff a je to jeden z nejklasičtějších obalů všech dob.

Kapela byla čím dál tím víc plodná; byla to křivka učení. Byli jsme všichni stále profesionálnější. Dokázal to i ten nesmírný pokrok, který kapela udělal mezi prvním a druhým albem. Nebylo to jen produkcí, byl to i výkon kapely. Ken a Glenn měli lví podíl na hudbě a myslím, že se ani nenechali moc unášet vnějšími vlivy. Ken sice byl blázen do Hendrixe, ale bylo to téměř vědomé úsilí neznít jako kdokoli jiný, aby nás lidi nemohli nálepkovat ve stylu: 'Jo, znějí stejně jako Sabbath nebo Zeppelin." Ale všichni jsme měli rádi Cream 😊