DEEP CUT - OZZY OSBOURNE | 2

Před pár dny jsem se pustil do hodnocení alb, které jsou důkazem jedinečnosti snad největší žijící osobnosti dějin Metalové hudby. 

Ozzy Osbourne stvořil v rámci své sólové kariéry 13 řadových a 4 zásadní Live alba. V minulém díle jsem představil dvě z nich, která (dle mého názoru) stojí na dvou nejnižších příčkách pomyslného žebříčku TOP výtvorů Ozzyho kariéry. Dnes si projedeme alba na příčkách 15. -11.

Jdeme na to.

15. Live At Budokan (Epic, 2002)

Ze všech Ozzyho živých alb je to to nejméně zásadní. Byť při jeho vzniku, v roce 2002, měl Ozzy kapelu se samými skvělými muzikanty. Kytaristou Zakkem Wyldem, bývalým bubeníkem Faith No More Mikem Bordinem a budoucím baskytaristou Metallicy Robertem Trujillo.

Live At Budokan obsahuje spoustu klasického materiálu. Nářezovým otevírákem I Don't Know počínaje, až po nevyhnutelné finále Paranoid . Problém je v tom, že toto album nenabízí nic, co by Ozzy už předtím na jiném albu neudělal lépe. 

14. Live & Loud (Epic, 1993)

V době svého vydání bylo Live & Loud považováno za Ozzyho poslední album, nahrané na "No More Tour", které bylo zamýšleno jako jeho rozlučkové. Nakonec se ani jedno neukázalo jako pravda. Potvrdilo se to klasické, že co u muzikantů platí po návratu z dlouhého turné, neplatí po pár dnech nečinnosti.  I tak se ale našlo dost  dobrých důvodů, proč toto album vydat. V jeho kapele hráli Zakk Wylde, bývalý baskytarista Alice In Chains Mike Inez a výborný bubeník Randy Castillo, který zemřel v roce 2002.

Setlist napříč oběma částmi alba byl perfektní. Objevily se v něm největší Ozzyho vypalovačky - Mr. Crowley, Flying High Again, Mama, I'm Coming Home, Crazy Train - smíchané se skladbami z éry Sabbath jako War Pigs a Paranoid . A na přídavek zazněla matka všech heavymetalových písní, Black Sabbath , v původní sestavě kultovní Birminghamské kapely.

13. Scream (Epic, 2010)

Scream , který vyšel tři roky před comebackem Black Sabbath 13 , byl deskou, na které se po boku Ozzyho neobjevil jeho dlouholetý parťák Zakk Wylde, který se rozhodl, že to zase na čas zkusí jinde a jinak.

Vhodnou náhradou se ukázal být řecký kytarista Gus G (kterého snad jen jeho máma znala jako Konstantinose Karamitroudise) a který se metalovému světu předvedl zejména jako zakladatel a šéf power metalové kapely Firewind a jak se ukázalo, dokázal zacelit po Zakkovi zející díru v sestavě docela obstojně.

Scream - původně koncipovaný s děsivým pracovním názvem Soul Sucka - měl své nejsilnější složky zejména v kusech Let It Die, Diggin' Me Down a Let Me Hear You Scream . Ale album Sabbath, které následovalo - Ozzyho první s kapelou od roku 1978 - bylo v rámci jeho pozdější části kariéry rozhodně větší pecka.

12. Ordinary Man (Epic/Sony, 2020)

Eat Me má z celé desky jednoznačně nejtvrdší riff, zatím co Today Is The End startuje jako lehce přiblblý příbuzný Enter Sandmana a It's A Raid je brilantní, garážový pankáčský nářez ve kterém Ozzy, dělá bordel a nadává, jako by ho právě v osumašedesátým vykopli z jatek. A to je solidní poloha, ve které se Ozzy cítí komfortně, protože makat na jatkách ho stejně nikdy nebavilo.

Album má však i slabší místa. Tím je hlavně druhá společná věc s Post Malonem Take What You Want , kde vokálům dominuje hostující rapper Travis Scott. Mám-li být upřímný, přestože se jedná na Spotify o jednoznačně nejhranější věc z tohoto alba, která počtem přehrání více než desetinásobně překonává ikonický duet s Eltonem Johnem, jsou na desce metalového zpěváka tyhle ucukané elektronické beaty dost na hovno...

Nicméně i když tato deska byla po jistou dobu jako další v řadě "tou poslední", znovu se potvrdila stará a léty potvrzená pravda - Nikdy, kurva vůbec nikdy se nepokoušejte odepisovat Ozzyho.

11. No Rest For The Wicked (Epic, 1988)

Ozzyho páté sólové album znamenalo debut Zakka Wyldea - v té době mu bylo pouhých 21 let - a návrat Boba Daisleyho, baskytaristy a textaře, který s e s velkou grácií představil už na deskách Blizzard Of Ozz, Diary Of A Madman a Bark at the Moon.

Název No Rest For The Wicked byl pro Ozzyho typický. Stejně tak písně jako Miracle Man - rychlá a těžká, s textem vzývajícím padlého teleevangelistu Jimmyho Swaggarta, nebo Bloodbath In Paradise, která je ponurým vyprávěním o vraždách Mansonovy "rodiny", s lehkou, ale intenzivní příchutí vintage Sabbath v úvodním riffu.

(další pětka za pár dní...)